Hurá k protinožcům - Nový Zéland 06.02. - 30.03.2002

Začalo to docela nevinně. Jednoho dne jsem si prohlížela nabídky různých agentur zprostředkovávajících studium v zahraničí a z čista jasna jsem bez rozmyslu s klidem oznámila: „Pojedu na Nový Zéland.“ Zprvu jsem to nemyslela vážně asi ani já, natož má rodina. Neměla jsem vůbec tušení kolik takové studium a cesta stojí, natož jakým způsobem a s kým bych jela. Ale vrtalo mi to hlavou a když jsem se jednoho dne místo oběda v letištní hale zeptala na možnosti letů na Nový Zéland, ochotná letištní zprostředkovatelka mi hned jedno místo "zabookovala", protože bylo téměř poslední v termínu který se mi líbil. To už jsem věděla, že jde do tuhého a hned tak se z toho nedostanu. Nadhodila jsem to v práci a tam mi vyšli ochotně vstříc, takže zbývalo už jen přesvědčit rodiče, zaplatit letenku, zálohu na tří týdenní studium, vyřídit víza a odletět. Vzhledem k tomu, že pocházím z malé vesničky, nikdy jsem neletěla letadlem a mám příšernou orientační paměť, moje rodina už ani nepočítala s tím, že se ještě vrátím.

Hned první rána nastala v Praze na letišti, kde mi oznámili, že letadlo bude mít ve Vídni 12 hodin zpoždění. Německy moc neumím, zkušenosti s letišti žádné, už už jsem to viděla černě. Naštěstí jsem tam potkala partu fajn českých lidiček a tak čas ubíhal celkem rychle. Z dvanácti hodin se nakonec vyklubalo 24 a tak jsme si užili ještě i noc v luxusním hotelu. Pak následovala celkem dlouhá a únavná cesta s mezipřistáním v Kuala-Lumpur, přestupem v Melbourne s čtyřhodinovou čekačkou a někdy po půlnoci následujícího dne jsem byla ve vytouženém Aucklandu. Než nás odbavili bylo půl druhé a nemělo cenu se štráchat do centra, když mě měli lidé ze školy v 5 hodin ráno vyzvednout. Natáhla jsem se proto ještě s jedním klukem na lavičku a usnuli jsme jako mimina přímo v letištní hale. Vzbudila jsem se až kolem 5. hod. ranní, když jsem ze spánku zaslechla, jako by někdo volal mé jméno. Nebo spíš jeho zkomoleninu. Nevěděla jsem, jestli se mi to jen nezdálo, podívala jsem se přes skleněné zábradlí dolů do vestibulu a uviděla člověka s barevnou cedulkou jakou jsem měla na báglech - logo školy. Bylo mi jasno, to bude můj odvoz do rodiny.


Cesta na Coromandelský poloostrov, který se měl stát na pár týdnů mým domovem trvá z Aucklandu autem asi tři hodiny. Vyjeli jsme za rozbřesku a já poprvé uviděla úžasné pahorky porostlé bujnou zelení, zejména slavným obrovitým stříbrným kapradím, symbolem novozélandských ragbistů. V noci pršelo a tak vlahý vzduch byl naprosto osvobozující. Ticho až na jemné ptačí zvuky ozývající se z všudypřítomné buše. Do malebného rekreačního městečka jménem Whangamata jsme dorazili kolem osmé. Mí noví Kiwi rodiče - starší manželé Gloria a Doug Shultzovi - mě přivítali s úsměvem na rtech. Byli moc milí, dokonce jsem si mohla vybrat i pokoj, ve kterém chci bydlet, dostala jsem i vlastní koupelnu se záchodem. Po téměř 4 dnech cestování jsem byla tak strašně unavená, že jsem si dala jen sprchu a na pár hodin jsem upadla do komatu. Než mi ale začala škola, měla jsem víkend na srovnání se s časovým posunem a realitou. Odpoledne po mém spánku mě Gloria vzala na procházku na pláž, kde jsem se poprvé setkala se svými budoucími spolužáky. Tehdy jsem poprvé uviděla tu krásu. Taky jsem dostala mapu města, kde mi barevně vyznačila důležitá místa, to abych se neztratila. Nakonec se ukázalo, že Whangamata je opravdu malinké městečko, jehož centrum tvořila v podstatě jen jedna ulice. Dům mé rodiny byl na velmi strategickém místě a tak jsem to měla blízko do školy, na pláž i do centra.


Ani jsem nebyla moc nervózní, to mé první školní ráno, až těsně před školou jsem už cítila divné chvění kolem žaludku, ale neměla jsem příliš času o tom přemýšlet. Uvítal mě Paul, jeden z učitelů, tenhle strávil 6 měsíců v Česku, takže mě pozdravil "Ahoj". Bylo to milé a vřelé přivítání, všichni byli bezprostřední a s dobrou náladou. Zavedli mě do společenské místnosti, kde už netrpělivě čekalo několik nových studentů. Všichni to byli Japonci, ale mě to ani nepřišlo, byli to zkrátka od první chvíle mí kamarádi a ač uměli třeba anglicky ještě méně než já, neměli ostych mluvit. Taky tady jsem potkala poprvé mou novou spolubydlící Nozomi, která už na Novém Zélandu strávila 6 měsíců a od tohoto dne měla bydlet semnou a mou novou rodinou. Pak jsme si napsali malý test. Probíhalo to ale v naprostém klidu, a neměla jsem vůbec strach z toho, jak to dopadne. Po testu s námi Paul udělal malý pohovor a pak jsme byli zařazeni do 5 tříd. K mému překvapení jsem byla ve třídě 5, což je topclass. Taky složení téhle třídy bylo celkem netradiční, protože až na dva nové Japonce tam byli samí Švýcaři. Z Česka jsem byla jediná a tak jsem neměla problém s dodržováním pravidla „mluvíme jen anglicky“. Prostředí školy se mi taky moc líbilo. Byly to malé domečky se stále otevřenými dveřmi a tak jsme často vycházeli v rámci výuky sednout si ven na lavičky, kde se odehrávala většina školních dialogů. Také středeční dopoledne se mi zdály prima, to se učilo jen jednu hodinu a pak se celá škola rozdělila na dvě skupiny, společně nacvičili nějakou píseň a pak ji za doprovodu kytary prezentovali druhé půlce. Obzvláště těžké byly maorské songy, třeba milostná píseň Pokarekare, ale zase jsem měla možnost poznat něco nového.


Přiznávám hned na začátku, že postupem času jsem zjistila, že do třídy 5 asi nepatřím, rozuměla jsem velmi málo, ale chtěla jsem to ještě zkusit, že se třeba chytnu a tak jsem tam nakonec zůstala až do konce. Kdybych ale zvolila nižší třídu, možná bych se naučila více. Tím jsem jen chtěla říci, že za první 3 týdny jsem dělala jen malé pokroky. Začínala jsem rozumět asi po těch 3 týdnech, kdy mi škola končila. Nicméně jsem nakonec byla moc ráda, že jsem zvolila kurz i s odpoledními aktivitami, protože jsem si mohla vyzkoušet mnoho nových věcí a také to byl plnohodnotně strávený čas. Ze sportů jsem vyzkoušela body boarding, surfing, snorkelling a golf (na Novém Zélandě to není sport jen pro bohaté), z tvůrčích činností jen stone carving (něco jako kamenictví nebo sochařství), protože jen málo dnů bylo tak špatné počasí, abychom měli aktivity uvnitř (dodnes mě ale mrzí, že jsem si nemohla vyzkoušet bone carving (vyřezávání z kostí), který zkrátka patří k maorské kultuře. Hold nebylo to správné počasí. Dvakrát jsem byla v bushi a na Cleark Islandu, což byl ostrůvek na naší pláži, kde se dalo při odlivu dojít pěšky (voda jen po kolena). Pohled z něj mi připomínal Robinsonův ostrov a hlavně nikde nikdo. Taky jsme vyjeli motorovým člunem na oceán a přímo do vnitrozemí jednoho z ostrůvku. To Vám byla nádhera. No a když opravdu lilo tak jsme navštívili Onemana hot pools, tedy horké lázně. Všechny aktivity jsem si moc užila a patří k mým nejoblíbenějším vzpomínkám na Nový Zéland.


Podnikli jsme výlety ke Cathedral Cove, tam jsem poprvé uvěřila, že ráj skutečně existuje a nebo taky třeba na Hot water beach - pláž kde si vyhloubíte na pískové pláži díru, ta se okamžitě zalije horkou vodou a tak si tam lebedíte, když je vám horko, hopnete se osvěžit do zvlněného oceánu, kde jsem se učila klouzat po vlnách jen tak, bez prkna (málem jsem se utopila, páč jsem se dostala pod vlnu a ta se mnou vytřela dno, takže písek úplně všude). Ale jinak paráda.


Když se blížil konec školy, bylo mi to líto, ale také jsem věděla, že toho chci poznat z této země ještě daleko více a tak jsem se začala shánět po spolucestujících. Nakonec jsem měla štěstí, protože školu zároveň se mnou končila i jedna Švýcarka (Jeannette 27) a také anglický přítel (Barnaby 42) jednoho našeho učitele nebyl proti naší společnosti a tak tohle by bylo zařízeno. Krátce po škole jsem ještě jela sama na pár dnů do Auckladu – největšího novozélandského města, vyřídit zpáteční víza a přesměrovat letenku, protože jsme se měli vydat na jižní ostrov, změnila jsem místo odletu na Christchurch (přebookování letenky NZ$ 196). Tak jsem si najala autobus, který mě dovezl přímo na místo, které jsem si určila. To jsou služby, co? (ale celkem drahé). V Aucklandu jsem bydlela úplně v centru, kousíček od nejvyšší stavby jižní polokoule – Sky Tower, která pro mě byla vzhledem k mým orientačním schopnostem docela důležitým bodem. Koupila jsem si celodenní jízdenku a když jsem měla vyřízené všechny nezbytné formality na konzulátu a v letecké společnosti (zabralo asi dva dny), vydala jsem se prozkoumat město. Lhala bych, kdybych řekla, že jsem se ani jednou neztratila. Naštěstí je na Novém Zélandě nejen mnoho ochotných a vstřícných lidí, ale je tam taky perfektní informační síť a „Informace“ s tisící barevnými letáčky najdete v každém i maličkém městečku, takže byla vždycky hračka se zase najít. Škoda jen, že jsem neměla víc času, moc ráda bych zajela na Piha beach - pláž poblíž Aucklandu, která je slavná tím, že se tu točil film Piano a taky ji můžete vidět v několika dílech seriálu Xena.


Když jsem se po čtyřech dnech vrátila, vydali jsme se už ve třech na jih. Barnaby měl vlastní auto a tak to vyšlo mnohem levněji než autobusem (kupovali jsme diesel za 10 Kč/1 litr). O Novém Zélandu platí, že čím jižněji, tím chladněji. Cestou jsme se zastavili ještě na severním ostrově ve vulkanické oblasti kolem Rotoruy tzv. Wai-O-Tapu (vstup NZ$ 13) - jezera bublajícího léčivého bahna, jezírka nepředstavitelných barev, krátery, minerální terasy, kaskády apod., večer jsme zašli do polynejských lázní (NZ$ 20) - umělé vytvořené bazénky s přírodní, minerální různě teplou až horkou vodou a to vše pod širým nebem. My jsme tam ale byli pozdě večer, takže nad hlavou jsem místo slunce měla hvězdnou oblohu s milkyway (mléčná dráha je tu k vidění poměrně často). Nedaleko se nachází také největší NZ jezero Taupo, které je známé bungyjumpingem a skydavingem (seskok padákem). A zatímco si šla Jeannette skočit z letadla (já jsem v té době říkala, že mám ráda svůj život natolik, abych takové blbosti nedělala - taky otázka financí na tom hrála svou roli), šla jsem se podívat na místo, kde se skáče bungy. Pak už následovala jen celkem kolmá cesta směrem k Wellingtonu, trajekt a začátek Jižního ostrova. Počasí nás nepřivítalo moc mile, lilo jako z konve, takže Marlborough sounds, normálně asi překrásné místo, jimž jsme projížděli, bylo zahaleno v mlze. Jaká škoda, že všechno na NZ závisí na počasí, které je velmi proměnlivé. Já jsem měla zásadu, když je škaredé počasí, nefotím, kupuju pohledy.


Hned potom jsme zakotvili v Nelsonu, asi 5 největším městě jižního ostrova, ale mě připadala všechna města velká jen na mapě. Dokonce i Auckland a jak jsem se ho bála pro jeho rozlohu. Co mě překvapilo, že všechna novozélandská města mají jen velmi malé centrum a o pár ulic dál vše vypadá jako v maloměstečku. Rovné ulice s nízkými domečky (téměř nikdo tam nežije v betonových králíkárnách). Úplně jako má Whangamata a to je opravdu malé město s 3500 obyvateli. V Nelsonu jsme se zdrželi poměrně dlouho, protože Barnabyho oblíbena činnost byl kitesurfing (v podstatě je to surfing, akorát prkno vypadá jako na snowboarding a v pase má kitesurfista připevněný něco jako padák, do kterého chytá vítr a tak může surfovat i bez vln). Mě to v městech příliš nebavilo a po třech dnech už jsem toho měla plné zuby. Je ale pravda, že Nelson a oblast kolem něj, má jednu zvláštnost, má v průměru nejvíce slunečního svitu na Novém Zélandu, takže všechny dny byly slunečné a pršívalo jen v noci.
Asi po čtyřech dnech jsme vyrazili na předem objednanou kayakingovou třídenní túru. Trošku jsem se toho obávala, protože na kayak jsem si mohla šáhnout poprvé v životě a hned 3 dny se mi zdály trochu moc (taky to stálo pěkný balík NZ$ 385), ale nakonec to byl jeden z nejlepších zážitků. Abel Tasman National Park je prostě úžasný sám o sobě. Když se ještě přidá dobrodružství na kayaku a kempování ve stanech, je to prostě jedno z nejkrásnějších míst NZ. Pláže jsou tu překrásné a písek doslova zlatý a kolem kayaků se dokonce prohánějí tuleni.


Na samém nejsevernějším výběžku Jižního ostova jsme se byli podívat na další zvláštní místo - Whanganui beach. Tato pláž je zvláštní svými písečnými dunami. Bohužel byl takový vítr, že jsem měla jemný písek doslova všude ale nejvíce to odnesly oči. Je až neuvěřitelné, že k takové pláži vede cesta přes nádherně zelené kopečky posázenými ovcemi (kterých je na NZ okolo 70 mil.).
Pak jsme pokračovali po západním pobřeží jižního ostrova, o němž se říká, že je tady počasí velmi deštivé, pobřeží divoké a taky jsou zde v nejhojnějším počtu sandfly (odporně neviditelné štípavé mušky). Pověst nelhala, bylo opravdu deštivo a mušky už se s námi seznámily v Abel Tasmanu. Vypadalo to docela zle, protože lilo tak hustě, že ani vidět nebylo, přesto jsme si na druhý den zamluvili tříhodinovou projížďku na koních při parku Paparoa (NZ$ 70). Celou noc jsem si přála, aby se nám počasí umoudřilo a my mohli vyjet. A ono to fungovalo, ráno vysvitlo opravdu slunce, a tak jsem prožila další jeden perfektní den, na který ráda vzpomínám. Na koni jsem neseděla poprvé v životě, ale poprvé v životě mi ho taky nikdo nedržel a neřídil, takže to pro mě byla docela nová zkušenost. Z počátku jsem se trošku bála, hlavně když jsme křižovali řeku, ale potom se mi to začalo moc líbit. Zeptala jsem se i našeho průvodce Neila, jak se mám zachovat, když se kůň rozběhne a brzy se mi to hodilo, protože ta moje mrška se splašila a vzala si to rovnou přes prudkou řeku. Měla jsem co dělat, abych se udržela na hřbetě, ale přežila jsem to bez úhony a kupodivu se mi to po tom všem i líbilo. Akorát jsem v tom úprku ztratila bičík, který se ale našel. Myslím, že Neil byl z toho mého kousku vyděšený více než já, protože pár minut předtím se ho Barnaby ptal, jestli už se stalo, že by kůň začal běžet přes vodu a Neil s klidem odpověděl, že ještě nikdy. Ke konci naší tříhodinové jízdy už jsem se s tím mým koníčkem Milow docela sžila, konec naší procházky se odehrál na pláži.


V blízkosti parku Paparoa je městečko Punakaiki, které je známe svými zvrásnělými skálami - světový unikát Pancake rocks (skály, jež vypadají jako by byly poskládány s tisíce vrstev, ony vlastně jsou), když se zadaří, mezi otvory se dostane přílivová vlna a ta pak udělá nádherný gejzír. Den nato jsme už byli v blízkosti slavných ledovců (Fox a Franz Jozef Glaciers), my jsme byli jen u jednoho z nich a to u Fox Glacieru, ten ale tak nějak nesplnil mé představy, protože byl vidět jen konec jeho ledopádu. To kdybychom si zaplatili výlet do ledových jeskyňí, to by bylo asi o něčem jiném. Velmi blízko se nachází jezero Matheson, známé především tím, že za absolutního bezvětří se v něm zrcadlí naprosto přesně největší hora NZ Mt. Cook a jeho menší bratr Mt. Tasman. My jsme tam byli, když bylo opět zataženo a trošku větrno, ale v jednu chviličku se vítr ustálil a já mám ten zázrak vyfocený. Škoda jen, že obloha byla šedivá, protože s modrou by ta atmosféra byla úplně jiná.


Před Queenstownem jsme se rozešli s Jeannette a já zůstala s Barnabym. Větší zbytek naší dovolené jsme strávili právě v Queenstownu. V tomto městečku se najdou obyčejné obchody s potravinami apod. velmi zřídka, převládají zde obchody, které prodávají atrakce a adrelinovou zábavu jako je jet boat, bungi jumping, paraglaiding, skydiveing a plno dalších extrémních i méně extrémních sportů. První den jsme se s Barnabym byli podívat na různé druhy sportů a pak jsme měli piknik u řeky, kde zrovna dováděli s jet boat, a to byl skutečný začátek mého učení se angličtiny. Když jsme byli ještě s Jeannette, já jsem se do hovorů moc nezapojovala a taky mě děsně štvalo, že pořád špatně rozumím, ale když jsem zůstala s Barnabym o samotě bylo nezbytností komunikovat a mluvili jsme téměř v jednom kuse celých 15 hodin bdělého stavu denně, takže jsem začínala rozumět daleko více. Taky jsem ztratila ostych mluvit, protože to bychom si jinak nepopovídali, kdybych měla strach promluvit pokaždé, když jsem si myslela, že to není gramaticky správně. Nakonec jsem mluvila velmi plynule, ale se strašnou spoustou gramatických chyb. Důležité pro mě bylo, že jsem se domluvila. Kde jsem to skončila...v Queenstownu. No každý den jsme podnikli nějaký sportovní výkon, ať už to bylo sejítí kopce, na který nás vyvezla gondola po těch nejhorších motokrosových steskách, nebo brodění se říčkou a výstup na různé kopce a kopečky, prodírání se příkrým lesem a roštím, taky jsme jezdili po okolí autem, ale to vám byly tak nebezpečné cesty tak blízko srázů, že jsem se i několikrát za cestu říkala, jestli spadneme, tak už se o nás nikdy nikdo nedozví, ono totiž v okolí nebylo vůbec nic. Poslední den v Queenstownu jsem přehodnotila své stanovisko ohledně svého života a peněženky a podlehla jedné z lákavých nabídek místních obchůdků a rozhodla se hópnout z letadla (NZ$ 245). Bylo to momentální rozhodnutí, dřív jsem to nikdy netoužila udělat, ale když už jsem byla tak daleko od domova, chtěla jsem z toho vyždímat co se dá a tak jsem opravdu skočila. A to přímo z 12000 stop, což je počítám-li dobře 3600 m a nějaké drobné. Bylo to fantastické a nezapomenutelné. Volný pád byl nepopsatelný, sice trval asi jen 45 sekund, ale padala jsem rychlostí 200km/hod., což je fakt fofr. Očekávala jsem, že se budu bát až budu stát v těch dveřích a dívat se do té propastné hloubky, ale ono nic. Na strach jsem neměla čas, šlo to ráz na ráz. Pravda, vůbec jsem si nepřipouštěla, že by se nemusel otevřít padák, tuhle myšlenku jsem zapudila daleko do podvědomí a tak to byla celkem hračka. Teď jsem ráda, že jsem to udělala, jednou můžu říct vnoučatům, skočila jsem z letadla. Kdybych ale já hloupá chtěla skočit už dříve, mohla jsem u jezera Taupo, kde bych to měla za stejnou cenu i s kamerou a fotkama z volného pádu, ale protože v Queenstownu tato firma neměla konkurenci, tyto přídavné služby byly velmi, velmi drahé, stály skoro stejně jako nový seskok, takže jsem se obešla a mám jen pár fotek jak mě mundurujou a malou tečku s padákem.


V Queenstownu jsme podnikli i pár výšlapů třeba do Remarkables, lyžařské středisko, v době mého pobytu tam ještě nebyl sníh, a tak jsem mohla poprvé v životě zdolat horu vyšší než 2000 m. Pocit to byl ale vítězný obzvlášť když vál takový vichr, že mě Barnaby musel pořád držet abych neodvála neznámo kam. Barnaby měl v té době špatná záda, a tak chodil k Číňanovi Charliemu, který mu dělal akupunkturu a taky ho zásoboval tipy na výlety. A když Charlie řekl, že musíme jet do Te Anau a Milford sound, jeli jsme. Dojeli jsme do Te Anau, kde jsme si měli podle Charlieho najmout letadlo a udělat si scénický výlet a pokračovat jsme měli do Milford autem, kde jsme si měli objednat okružní jízdu lodí. My jsme ale skončili už v Te Anau, protože počasí bylo fakt nepřátelské a podle předpovědí, ještě týden se nemělo polepšit, což byl v podstatě zbytek mé dovolené. Najali jsme si alespoň v Te Anau motorový člun, že se projedeme po jezeře, ale vlny byly tak nebezpečné, že si to nakonec majitel lodi rozmyslel a my jsme se vrátili do Queenstownu. Tady jsme si ještě zamluvili na můj předposlední den (kdy hlásili hezké počasí) plavání s delfíny v městečku Akaroa, která je velmi blízko Christchurch, tedy místa mého odletu. No a pak už jsme se pomalu ploužili směrem k této destinaci, protože stejně pořád pršelo a nebylo co dělat. Cestou jsme se zastavili u historických vláčků Kingston Flayer, u nichž zrovna nikdo nebyl a tak jsme je samozřejmě celé prošmejdili a nedaleko je taky most zvaný Kawarau a ten je slavný tím, že se tam údajně začal skákat bungy jumping jako první na světě - i když Barnaby tvrdí, že průkopníkem tohoto sportu byla skupinka studentů Oxfordské univerzity zvaná Oxford´s Dangerous Sports Club k nimž patřil i jeho bratr, tak si vyberte. Do Christchurch jsme dorazili asi za dva dny a protože pořád pršelo, vymysleli jsme náhradní program. Už jste někdy zažili cinema marathon? Tak já už jo. Spočívalo to v tom, že jsme si koupili lístky na The Beautiful Mind a The Lord Of Rings, mezi jednotlivými filmy jsme měli jen pár minutek, tak jsme z jednoho kinosálu klusali vyčůrat, pro Coke, popcorn a honem najít další kinosál. Oba filmy jsou strašně dlouhé, takže jsme v kině strávili téměř 6 hodin. Oba se mi líbily a vidět The Lord Of Rings přímo na NZ bylo pěkné ukončení mého putování. Další den jsme měli jet za vytouženými delfíny, ale počasí nás zase vypeklo a pršelo, takže když jsme tam dorazili, našli jsme za výlohou jen sarkastický dopis, že se majitelé rozhodli pro tropické počasí obchod uzavřít a užívat si slunce na pláži. Takže už asi nikdy nepoplavu s delfíny :-(. Protože Barnaby je nenapravitelný labužník, strávili jsme ten den v restauracích různého typu a střídavě ochutnávali, co nabízely nejrozmanitější kuchyně - thajská, čínská, japonská, korejská, italská... taky dobrý. Pak jsme se vrátili do Christchurch, našli motel poblíž letiště a hned brzy ráno jsem ukončila své putování po Novém Zélandu definitivně a odletěla domů.