Školní výlet - Anglie (23.10. - 02.11.1996)

Toto povídání berte s rezervou. Byl to můj vůbec první velký výlet do zahraničí a byl poznamenaný mým tenagerovským obdobím. Přepsala jsem to zde, tak jak jsem si to před více než deseti lety zapsala do sešitku z cest. Ještě bych chtěla říct, že je to jeden z těch organizovaných výletů, kde si člověk nemusí příliš mnoho o dané oblasti zjišťovat a nechá se prostě vést. Takže...

Když se objevila možnost jet do Anglie a poznat tamnější obyvatele a život, myslela jsem si, že je to jen neuskutečnitelné přání. A když se mi podařilo přesvědčit rodiče, byl to zase ten sen, na který se dlouho těšíte, a když má konečně přijít, čekáte kdy zmizí jako pára nad hrncem. Ale on nezmizel. Den odjezdu se blížil a já se hrozně těšila na Londýn i na kluky z Littlemoss High School z Droylsdenu (nedaleko Manchesteru), kde jsme měli podniknout výlet v rámci výměnného programu.

23.10.1996 - Středa

Odjezd z Kopřivnice byl naplánován na 16:00 hod. a tak patnácitminutové zpoždění nestálo za řeč. Vzhledem k tomu, že naše škola tenhle výlet sice pořádala, ale přece jen nesehnala dost účastníků na pokrytí míst v autobuse, musela se spojit ještě i s jinými školami, přičemž jedna z nich měla sídlo ve Frenštátě pod Radhoštěm, no a proto se druhá várka nabírala až tam. Cesta pak klidně ubíhala a asi po hodině se za námi ozvalo to, co jsem očekávala, že se brzy ozve: "Paní učitelko, já jsem doma zapomněla pas." A už to jelo. Skleróza je hrozná věc. Museli jsme se vrátit až do Příbora, kde zapomětlivka bydlela a tím pádem jsme měli už víc než dvě hodiny zpoždění. Pak už se naštěstí nic nepředvídaného nestalo.

24.10.1996 - Čtvrtek

V noci jsme přejeli přes Rozvadov do Německa a pak skrz něj celý den až do belgických Antwerp, kde jsme museli mít kvůli řidičům osmihodinovou přestávku, což nám umožnilo prohlídku města. Vzhledem k mé velmi chabé orientační paměti, jsme se s Radkou, mou kamarádkou, pohybovaly převážně v doprovodu zkušenějších a světaznalejších průvodců - našich učitelů: Ilony, Ivana a především Holanďana Franse, který vypadal, že se snad s každým zná. Prošli jsme tedy přes Grote Markt - náměstíčko s kašnou na jejímž vrcholu se tyčí socha třímající useknutou ruku. K tomuto monumentu se váže legenda o obrovi Druoonovi, který každému loďmistru, který projížděl zátokou Scheldt a nezaplatil poplatek, usekl ruku. Až přišel do města římský voják Silvius Brabo, ten obra přemohl, uťal mu jeho ruku a hodil ji do řeky. A právě z té ruky dnes teče voda v kašně. Protože bylo pořád dost času, navštivili jsme zde ještě několik dalších míst: například St. Charles Borromeo Church, kde se všudypřítomný Frans schoval do zpovědnice. Pak už nás bolely nohy, tak jsme zašli na kávu a čaj na náměstí Handschoenmarkt (náměstí s věží se zlatými hodinami), kde krásně hrála živá hudba. Po nezbytné přestávce následovalo nalodění na trajekt v Oostende. Asi po půl hodině sedění, kdy už nám bylo divné, že stále neplujeme, jsme se šly s Radkou zeptat kdy tedy vyrazíme. Bylo nám dosti nešetrně sděleno, že už se nějakou dobu plavíme a tak jsme zmeškaly rozloučení s belgickými břehy.

25.10.1996 - Pátek

Cesta trajektem trvala od jedné v noci asi do pěti ráno a tak jsme měli několik hodin čas. Zprvu jsme se bavily tím, že jsme pozorovaly naše sladce spinkající profesory. Frans, který snad nemá žádné zábrany se vyšponoval do uličky a i ostatní vypadali opravdu kouzelně a úplně bezbranně. Samozřejmě se to nemohlo obejít bez fotodokumentace. Pak jsme se šly podívat na palubu. Mořskou nemoc jsem sice neměla, ale hlava se mi pěkně zatočila, když jsem se podívala dolů přes zábradlí. Všude už byla úplná tma, dul hrozný vítr (den na to tam byla velká bouře), loď krájela mořskou hladinu jako nožem, zanechávajíc za sebou závoj pěny. Do opličeje nám zavál ostrý vítr okořeněný slanou příchutí. Vzrušující pocit. Zbytek plavby jsme prospaly ve zkroucené poloze v nepohodlných křeslech.
Pak nás čekal přechod anglických hranic v Ramsgate. Toho jsem se dost obávala, protože se tam s každým dělá pohovor v angličtině, a mé středoškolské znalosti tohoto jazyka byly dosti chabé. Ale šlo to dobře. Teď jsme měli kurz "Severo, severo-západ". Bylo půl šesté ráno a mně se chtělo spát, ale konečně jsme byli ve vytoužené Anglii a můj mozek mi říkal: "Dívej se kolem sebe. Pozoruj zdejší krajinu, když už jsi tady." Ale spánek zvítězil nad rozumem a tak jsem na pět minut nato spala jak zabitá. Vzbudila jsem se až v šest ráno, potom v devět dopoledne, pak v jedenáct a nakonec v jednu. Ilona měla sedadlo naproti nám přes uličku a tak jsme prohodily občas nějakou tu větu na probuzení, ale nakonec jsme stejně vždycky znova usnuly.
Odpoledne jsme dorazili do Stradford upon-Avon - rodiště anglického dramatika Williama Shakespeara. Prohlédli jsme si Shakespearovo muzeum, kde bylo vše v angličtině, takže z toho moc nemám. Dále jeho rodný dům, New Place - dům, kde strávil W.S. závěr svého života a kde v roce 1616 zemřel. Chtěli jsme se podívat i na jeho hrobku, ale z důvodu pohřbu či mše jsme ji neuzřeli - vyhodili nás. Vyfotila jsem si tedy alespoň The Church of the Holy Trinity (Kostel Svaté Trojice), kde se hrobka nachází. Pak jsme se vydali na zdejší pouť, kde byly kolotoče a atrakce jaké jsem do té doby neviděla - k poblití. Kousek jsme popojeli autobusem a dojeli jsme k Anne Hathaway´s cottage - dům, kde se narodila manželka Williama Shakespeara. Stavili jsme se taky na monumentální středověký hrad Warwick castle, slavný především tím, že se tu odehrávala tzv. "Válka růží", ale poněvadž tady bylo dost drahé vstupné, tak jsme tam nešli. Škoda. Přes plot jsme ale viděli nádherné romantické zahrady.


A to už jsme měli namířeno přímo do Manchesteru, přesněji řečeno do Droylsdenu, kde jsme však ztvrdli v dopravní zácpě, čímž se náš příjezd opozdil o dvě a půl hodiny. Jak jsme se blížili k cíli, nervozita v autobuse stoupala, dokonce i p. učitelka se mi přiznala, že má krapet trému. Kupodivu čím blíž jsme byli cíli, tím více ze mě tréma opadala, protože mi bylo už všechno jedno, a když jsme tam dojeli, moje nervozita byla ta tam. V Littlemoss pak proběhlo přiřazování do rodin, kterému jsme později začali říkat "dražba". Vypadalo to asi takto: Petra XX a Radka XY - David Murphy". Každý si pak šel pro věci do autobusu a odjížděl už s novou rodinkou. Pro nás přijel David (16) se svou matkou.
Hned po příjezdu se nás naše "nová mamča" ptala jestli jsme unavené, ale protože David stál za ní a dělal posunky abychom řekly, že ne, že chce někam zajít, jeho žádosti jsme vyhověly a přestože bychom usly i ve stoje, řekly jsme že ne. Dovezly jsme si věci k nim domů, a že prý jdeme k McDonaldovi. To byla ale jen první z Davidových lží. To se ví, že mamča s námi nešla, zato Davidova banda ano. Poté, co jsme šlapaly snad 10 km v dešti, jsme narazili na jednu putyku, do které nás ani nepustili. Dodnes vlastně nevím proč. Buď tam nemají rádi cizince, nebo si mysleli, že nám ještě nebylo čtrnáct, a tudíž nemáme do hostince vůbec přístup. Kdo ví. Tak se tedy šlapala další štreka k McDonaldovi, kde nám David koupil "milkshake" - zmrzlinu. To byla naše večeře. Už jsem nemohla udržet oči otevřené. Tohle se odehrávalo již hluboko za půlnocí. "Dva dny jsem skoro nespala a teď tohle", říkala jsem si. Naše domluva byl horor první kategorie. Moje angličtina je i tak dost chabá a "angláni" na severu huhlají tak strašně, že s domluvou měli co dělat troufám si říct i učitelé. Nicméně jsem dala Davidovi docela jasně na srozuměnou, že už bychom mohli jít, protože jsme fakt hodně unavené. Ale nic se nedělo, Davidova banda z toho měla akorát srandu a David nijak nereagoval. Asi za deset minut se zvedl k odchodu. Byla mi taková zima a s tou zmrzlinou v ruce... zkrátka DĚS. Radka měla zase v háji nohy, ale představa, že už budeme za chvíli "doma" v teple, nás držela při životě. Ovšem byla to nekonečná cesta, na které jsme se dověděly, že náš Davidek kouří trávu. Po příchodu domů automaticky usedají před televizi, která tam běží snad 24 hod. denně. Vzhledem k našemu stavu to bylo utrpení. Za půl hodiny jsme konečně navštívili "náš pokojíček" a šly se osprchovat. To byl další problém, protože nám nešla zregulovat spracha - popáleniny 2. stupně. A pak už následovala vysněná postel a vůbec mi nevadilo, že nebyla moje vlastní.

26.10.1996 - Sobota

Na snídani jsme dostaly cornflakes a čaj s mlékem (fuj). V deset jsme měli být před školou, kde už se shromážďovaly davy před cestou do Liverpoolu. Zde jsme absolvovali prohlídku muzea The Beatles. Vše bylo v angličtině a tak jsem tomu nerozuměla stejně jako v muzeu Shakespeara. Pak nás vzal David na procházku Liverpoolem. David měl ve zvyku chodit tak rychle, že my jsme musely běžet 3 metry v poklusu za ním. Každou chvíli jsme na něj a jeho partu musely čekat až si ubalí a vykouří ty svoje cíga. Pro nekuřačky opravdu zábava. Po chvíli vzal David roha a někde se vypařil. Chvíli jsme čekaly s jeho kumpány až se vrátí, ale jakmile se nám naskytla příležitost přidaly jsme se k Iloně a Ivanovi. Samo, že jsme jim nemohli říct o té Marjánce, ale alespoň jsme si mohly někomu na Davida postěžovat. Pak už to byla klidná procházka Liverpoolem a malé občerstvení v kavárně. Brnkla jsem z Liverpoolu domů, že už jsme v pořádku dojeli, ale prý jsem do toho sluchátka tak řvala, že se až všichni otáčeli - trapas. Po návratu jsme opět byly nuceny zasednout k televizi. Večer se mělo jít na diskotéku. To byl ovšem další děs: malá místnost, nedýchatelno, otřesná hudba. Raději jsme byly ještě s několika našima venku v mrazu, pak jsme ale byli přinuceni vrátit se z mrazu do smradu. Zbytek večera jsme strávily před odporně nechutnou bramborovo-masovou šlichtou. Tentokrát pro nás přijel tatíček.

27.10.1996 - Neděle

Ke snídani byly suché toasty a opět čaj s mlékem. Na tento den byla naplánovaná návštěva moravské osady a Moravian Church, kterou tam v 15. stol. založili stoupenci, jak "angláni" říkají, Johna Husa. Pak jsme odjeli místní dopravou (duble-deckerem) do Menchestru, kde jsme měli rozchod. Samozřejmě pod bedlivým zrakem našich "anglických přátel". Už to pomyšlení nám nahánělo husí kůži. David se nás ptal, jestli máme hlad. Protože jsme byly poučeny z naší první večeře milkshake, řekly jsme popravně že ano. David nám objednal Hot-dog, a poté naznačil, že nehodlá platit, přestože mu na to mamča peníze dala. Tak jsme to zacvakly samy - pro nás žádná levná záležitost - další trapas. Ve mě už to vřelo a v Radce taky. Pak jsme šli do obchoďáku opět v poklusu 3 metry za Davidem a jeho partou. To už nás však přestalo bavit. Navrhli jsme jim, že budeme chodit samy a pak se někde sejdeme. O tom však nechtěli hoši ani slyšet. Prý nás musí hlídat, co kdyby nás někdo znásilnil. David nás pak opustil, a tak nás hlídali, v poklusu za námi, jeho kámoši. Návrat z Manchesteru už se odehrával jednotilivě autobusem. David nám to dokonce zaplatil. Po večeři (samá vařená zelenina - hnus) jsme byly pozvány do kina - opět jsme musely vytasit asi 6 liber a místo filmu Den nezávislosti jsme nakonec čučeli na Zamilovaného profesora s Ediem Murphym. Po skončení filmu jsme naštvané, že jsme musely opět ukrát ze svého skromného kapesného takovou sumu, jsme klusaly za Davidem na nějakou soukromou párty. Tady to ovšem bylo ještě horší než na diskotéce, protože v dohledu nebyl žádný dospělý a místní teenageři toho náležitě využivali. Dům byl tak přeplněn puberťáky, že tam o sebe zakopávali, leželi různě propeltení na zemi a vzduchem se linul lepkavý, nasládlý kouř Marihuany. Tak jsme nepozorovaně vyklouzly ven a sledovaly nožní život Anglie. Tentokrát už David ani neměl strach, že by se nám mohlo něco stát, i když jsme byly venku úplně samy a bylo po půlnoci. Domů jsme šli asi po dvou hodinách pěšky. Najednou jsme zastavili u telefoní budky a David někde volal. Pak jsme seděli půl hodiny na obrubníku a přemýšlely, co se asi děje. Bylo ticho. Nikdo nic neříkal. Až potom nám David připomněl, že rodičům nemáme říkat ani o párty ani o kouření. Nevím, co si tedy vymyslel jako výmluvu, kde jsme byli tak dlouho, ale doma jsme slyšely kravál. Asi se mu to moc nepovelo. Když po půl hodince dorazil "taťka", došlo nám, že David volal domů, ať pro nás přijedou.

28.10.1996 - Pondělí

Tentokrát byly pro změnu vánočkové toasty a zase čaj s mlíkem - to už jsem si na něj začala zvykat. Tenhle den jsme jeli do Lake District - Jezerní oblast. Projížďka po největším anglickém jezeře Windermere byla fajn a to taky proto, že jsme nemusely být poctěny jen Davidovou přítomností. Ale především proto, že anglická krajina je nádherná. Pak jsme jeli do Blackpoolu. To je město zábavy. Něco jako v Americe Las Vegas, akorát v menším. Všude byly nádherné osvětlení, neony, žárovky, herny a atrakce. Chtěly jsme se s Radkou sjet na nejvyšší horské dráze na světe, ale než jsme tam stihly dojít, bylo to totiž dál než jsme myslely, musely jsme se vracet, abychom stihly autobus. Zase pršelo a tak jsme byly mokré na kůži, protože české deštníky nejsou na anglické deště patrně dělané. Když jsme se vraceli zátky do Droylsdenu, zastihla nás opět dopravní zácpa, která nám umožnila klidné a velmi důkladné prohlédnutí rozmanitých světelných efektů. Po příjezdu domů jsme si již balily věci, a tak ani tentokrát jsme se nedostaly do postele před půl drhou.

29.10.1996 - Úterý

Budíček byl brzy ráno. To ráno byla taky hrozná zima. Ani jsme nesnídaly. Byly jsme rády, že už odtamtud zmizíme. Měli jsme být o půl deváté před školou. Jenže v té době teprve David cpal do auta svoje kolo, protože ten den odjížděli se školou na pětidenní výlet na kolech. Do školy to mohl mít tak kilometr, ale né, one nemůže jet na kole, on ho musí strčit do auta, kde už s našimi bágly nebylo k hnutí. Hrůza. Nadešla chvíle rozloučení. Samozřejmě jsem za nás obě za všechno poděkovala, matka nás objala, že nám málem vyrazila dech, ale David neřekl skoro ani "ahoj". Vlastně se mu nedivím. Myslím, že to bylo oboustranné trauma. Tak jsme tedy vyrazili do Londýna se slzami štěstí v očích. Cestou jsme se stavili v Oxfordu a obhlédli tamní univerzitní komplex. Co kdyby.


Večer jsme dorazili do Londýna. Následovala procházka nočním Londýnem: Piccadilly Circus, Trafalgar Square, Whitehall, Buckingham Palac (přezdívaný Buckhouse), první společná jizda metrem. Ještě téhož večera jsme se jeli ubytovat do Youth hostel ve Windsoru (asi 1 km od slavného Etonu - školy, kde studují mladí princové William a Harry). Já i Radka jsme byly přiděleny do pokoje č. 10, kde jsme kromě nás měli ještě 18 spoluspících ženského pohlaví (katastrofa).

30.10.1996 - Středa

Na snídani byla typická anglická snídaně: slanina, smažené vejce a rajče, fazole, toasty + juice. Celý den jsme strávili v Londýně. Nestihli jsme díky pomatenosti našeho průvodce střídání stráží u Whitehallu, ale zato jsem se zde vyfotila s "Bobíkama" - městskou policií; Houses of Parliament (Big Ben, Victoria Tower); St. Paul´s Cathedral, kde se vdávala princezna Diana (snad milión schodů, ale výhled na Londýn stál za to); Westminster Abbey (tenkrát jsem ještě nevěděla, že zanedlouho se zde bude konat pohřeb princezny Diany) - mnoho anglických králů a královen zde bylo korunováno a tady je také pohřbeno mnoho slavných lidí v koutě nazvaném "Poet´s Corner" - Kout básníků.



Pak jsme měli rozchod a tak jsme Radka, Ilona a já šli na Tower Bridge. Pak jsme šli zase všichni společně do muzea voskových figurín Madame Tussad´s. No a pak jsme měli opět rozchod a mohli jet metrem kam jsme jen chtěli. Radka a já jsme jely k večernímu Big Benu (krásně svítil a odbíjel zrovna sedmou). Otočila jsem se a za námi stáli učitelé. Tak už jsme s nimi zůstali a vrátili se na smluvené místo k Hyde Parku.

31.10.1996 - Čtvrtek

Tentokrát už jsme měli kontinentální snídani. Nadcházelo balení věci, vláčení báglů do autobusu. Jeli jsme na letní sídlo královny - Windsor castle. Naneštěstí královna zrovna nebyla přítomna. Bodejď jo, když byl podzim. Zastavili jsme se ještě v královské Observatoři Greenwich - docela nuda až na nultý poledník a přesné hodiny. Opět pršelo a to už to ani Radčin deštník nevydržel a odrovnal se. Večer jsme jeli přes Centerburry, kde jsme si dali večeři v italské restauraci ve stylu "dej 4 libry a sněz kolik můžeš". Protože na den 31.10. pripadá anglický svátek Holloween, při kterém se děti převlékají jako čarodejnice, duchové, kostry a jiné hrůzunahánějící masky a loudí po dospělých sladkosti, měli jsme možnost vidět jak to probíhá. Pak už jen zbylo nalodění se na trajekt a fíhá domů. Tentokrát jsme odjezd nepromeškaly a mohly tak uzřet a naposledy zamávat anglickým břehům.

01.11.1996 - Pátek

Den strávený v autobuse: Belgie, Nizozemí, Německo. V Chebu jsme překročili hranice a dostali se tak na domácí území. Tady jsme přespali v chatkách v kempu Karel. Konečně můj jazyk měl co dělat s pořádným jídlem. Měli jsme svíčkovou na smetaně s brusinkami. Mňam.

02.11.1996 - Sobota

Cesta domů přes naši zemičku zpříjemňována klábosením s Ilonou.

Tak to je celý náš výlet do Spojeného království Velké Británie a Severního Irska. Přes všechny Davidovy piškuntálie je to výlet, na který ráda vzpomínám a už se těším až se tam jednou vrátím a tentokráte ve své vlastní režii.